Navlékl jsem na sebe cajky a hupnul do díry, kterou jsem za patřičného doprovodu stříkající ledové tříště vysekal malou sekyrkou. Levé rameno natáčím do nejvyšší polohy a dvojím otočením povoluji vypouštěcí ventil. Sleduji jak se horizont hladiny pomalu sune vzhůru. Tento pohled se mi nikdy neomrzí. Cinkání ledových střepů vystřídá ticho pravidelně přerušované výdechy bublin. Řízený pád zastavuji 2 metry nade dnem, kde visí naviják s mojí „pupeční šňůrou“.
Dnes se vydám na opačnou stranu, než včera. Je příjemně dobrá viditelnost. Asi 5 metrů. Na kamenech se hýbají asi pěticentimetrové klacíky. Tyto klacíky jsou larvy Chrostíků. Žijí si zde poklidným životem, neboť zde není jediná ryba. Voda v tomto lomu je pro ryby příliš kyselá. Užívám si toho pocitu, že jsem zde sám. Nikde nikdo. Baterkou prozkoumávám škvíry mezi kameny. Ticho. Jen vlastní dech. Po dvaceti minutách vznášení se nade dnem kouknu na bubínek. Zbývají poslední 3 závity navigační šňůry. Nu dobrá, tak tedy končíme, otočím. Ještě než doběhla tato myšlenka od hlavy k ploutvím, zadívám se dopředu. Na hranici viditelnosti, v mlžném oparu sedí vodník. Nijak mě to nepřekvapuje, není to poprvé, co vidím vodníka. Ale tenhle je divný. Kolem hlavy má něco jako ručník. Copak vodníka také může bolet hlava? To je přece blbost. Z čeho?
Než jsem dokončil úvahy, povídá vodník, aniž by mě pozdravil, nebo oslovil: „ Podívej se doprava.“
Otočím hlavu poslušně o 90 stupňů doprava a můj pohled padne na zářivě blýskavý předmět. „Jé, hodinky !!! Casio. A oni jdou !!!“ „Díky !“ Místo očekávaného „nemáš zač“ povídá: „ Seber si ten krám a vypadni !!!“ „Nono, ty jseš nějakej nabručenej“, myslím si, ale nahlas jsem to neřekl. Pomalu točím kličkou navijáku, aby bylo lanko stále napnuté a nezamotalo se. Ani příliš nepřemýšlím nad vodníkem bručounem, jsem zvyklý brát lidi, potažmo vodníky, takové, jací jsou.
Vystrčím hlavu z díry v ledu, a jako když Arabela otočí kouzelným prstenem, jsem v jiném světě. Najednou je tady sluníčko, zvuky, viditelnost mnoho kilometrů. Chlubím se svým nálezem, vlastně darem a podivnou historku si nechávám pro sebe. Stejně by mi nikdo nevěřil.
A proč měl ten vodník hadr kolem hlavy ??? Na to jsem přišel až doma v noci.
Ty hodinky každou hodinu udělají „píp, píp !!!“
Generated with Arles Image Web Page Creator