Maďarsko 04 / 2007

Nevím, jak nazvat tuhle výpravu. Jestli velikonoce, nebo Hevíz, nebo Maďarsko, Balaton nebo jinak. Prostě o letošních velikonocích vzniklo ( ostatně jako o každých velikonocích ) pár dní volna. Zabalili jsme s Honzou spacáky, H. i nějaké nářadí ( dle mého původního názoru to byl projev srabáctví a nedůvěry k vlastnímu stroji) a vyrazili jsme. Pouze z toho důvodu, že každá cesta by měla mít svůj cíl, navrhl jsem Hevíz. Hevíz je lázeňské městečko, jehož raritou je termální jezero s vodou o teplotě až 40C. Do Hevízu se jezdí i za potápěním, několikrát jsem o tom četl, ale není to tak jednoduché, je nutné se dlouho dopředu objednat a je s tím spojeno spoustu problémů. Takže rozhodnutí o návštěvě tohoto města bylo ovlivněno i zvědavostí, jak takové termální jezero vypadá, jak to tam chodí a vůbec.
Původně jsme plánovali odjezd ve čtvrtek bez nějakého časového určení, s tím, že až si vyřídíme pár nezbytností, vyjedeme. Kolem poledního jsem měl své pracovní záležitosti hotové, stihl jsem si vyzvednout VISA kartu, která byla už 2 měsíce propadlá a začal jsem balit. Do kufru o objemu 42L, kterému nevím proč, přezdívám Bobík, se celkem pohodlně vešel stan i spacák a upustil jsem od původního záměru vzít, respektive přigumicukovat kletr. Pod sedlo jsem zabudoval nabíječku na tužkové baterie, neboť GPS a foťák dokázali spolehlivě požírat to, co nabíječka tak tak stíhala nabít. Kolem třetí hod. odpolední sedám na ustrojeného skůtříka a vyjíždím k Honzovi. Před Nuselským mostem mě potkává první velký problém. Můj měsíc starý, kufr Bobík mě na nerovném povrchu pražské magistrály opouští. Naštěstí jsem jeho úmysl zaregistroval včas a stihl se uklidit ke straně, aby ho nepřeválcovali auta, kterým jsem od křižovatky ujel. Hledím na ulomené zámky na plotně a hlasitě kleju. Volám Honzu ať pro mě přijede. Samozřejmě předpokládám, že přijede autem, ale za čtvrt hodiny je tam na svém plně naloženém oři a nestačím se divit, jak kufr, velký jak čtvrt mého skůtra se u něj téměř ztratil. Cestou k němu do práce to beru přes Rouska, kupuji čtyři desítky šrouby. Kufr jsme prachsprostě provrtali a sešroubovali s plotnou natvrdo, takže není sundavací, ale pro tuto chvíli to je celkem jedno. Ručičky hodinek poskočili na pátou, ale konečně jsme připraveni k odjezdu. V GPS je nastavena trasa po okreskách do Brna, dále pak do Bratislavy a nakonec přímo na Hevíz. Cestou do Brna, opět na nějaké nerovnosti se dále rozkládá již rozlomená plotna a opět hrozí, že mě Bobík opustí. To mě deptá. Na začátku výletu a hned takový problém. Beru všechny gumicuky, co mám a Bobíka pevně fixuji, že se téměř nehne. Moc nevěřím, že to přežije dalších několik stovek kilometrů, ale nejí jiná možnost. Nejen, že Bobík nejde již sundat, ale i otvírání už není úplně jednoduché, znamená to nejprve sundat gumicuky, pak teprve ho klíčkem odemknout. Ještě, že se pro spacák leze jen jednou denně. V Měříně se stavíme na gáblík. Hostinský nás přesvědčuje, ať u něj přenocujeme, ale jelikož jsme zatím čistí a svěží, ani se nám do komfortu nechce. Pro sebe si nasazujeme pomyslnou laťku, kam až půjdeme s cenou za noc na 200. a klademe zásadní otázku, za kolik? " Za 350,- " zní odpověď. S přibývajícím časem klesá na 300, ale mi se rozhodujeme pro další cestu. Venku se již totálně setmělo. Jedem. Při jednom přepnutí z dálkových světel na potkávačky mě opouští žárovka. Najednou je tma. " To je den !" Sjíždíme na první lesní cestu a rozhodujeme se shánět a vyměňovat žárovku až ráno. Našli jsme plácek tak na jeden stan, takže jsme se oba vtěsnali do Honzova stanu a brzy usínáme.
Ráno moudřejší večera, asi na tom něco bude. V 8 vstáváme a v 9 už vyndávám reflektor na první pumpě. Ještě kousek cesty a jsme na hranicích. Hranice vypadá tak, že uprostřed cesty stojí 2 chlapíci. Ani nechtěli vidět pasy či občanky, jen jsme prohodili pár slov, kam jedem, kolik nám to jede, jakou máme spotřebu a tak. To o kousek dál v Bratislavě na Maďarském přechodu už pasy chtěli vidět.
V Mosonmagyováru ( nebo tak nějak se to městečko jmenuje) je vedle kruhového objezdu hospůdka se strašně milou servírkou. Když viděla, jak tupě zíráme do jídelního lístku, pomohla nám s překladem do znakové řeči. "Tak co je třeba tohle?" říkám a ukazuji na něco do jídeláku. A ona si vykasala už beztak krátké tričko a ukazuje na svůj štíhlý bok. "Áááá to bude bůček" říkám Honzovi. Tak to si dáme dvakrát - objednávám. No trefili jsme se jen těsně vedle - byla to smažená játra !!! Ale pochutnali jsme si. Honza lituje, že by hrozně rád viděl, jak by překládala kuřecí prsíčka....
Po obědě následuje teréní vložka. Nabrali jsme azimut, sjíždíme z hlavní cesty a jedem polňačkama správným směrem. Kilometry polňaček, někdy pěkných, někdy horších, ale stále sjízdných i na skůtru ( při cca 20 km/h) Na polích míjíme čápy, srnky se nenechají rušit, prostě jiný kraj. Honza je na svém endůru ve svém živlu, obvykle je z něj vidět obláček prachu na obzoru. Začíná být teplo. Odpoledne jsme dosáhli Balatonu. Sjíždíme do zavřeného campu, kde zůstal volný vchod pro rybáře a zjišťujeme, že to na koupání není. Pomalu pokračujeme podél severního pobřeží až na nejzápadnější výběžek. V létě to tady musí vřít. Typická rekreační oblast, hospůdka na hospůdce, ovšem jelikož je mimo sezónu, ne každá je otevřená. tak dlouho jsme vybírali , kam zapadneme, až jsme vyjeli z města a museli se vracet. Opět jídelní lístek v maďarštině, no což, vsadím na třináctku a ukazuji vrchnímu jídlo č. 13. Ani nevím, podle jakého klíče si objednává Honza. Uvidíme, necháme se překvapit. Srabácky uvažujeme o ubytování, opět si dáváme pomyslnou laťku, nyní již o něco výše - úměrně vrstvě prachu a potu. Vrchní přinesl 2 jídla a pokládá je před nás. Aby se rozklíčovalo, kdo si co objednal, musí přinést jídelák. No to jsem to tedy vyhrál !!! Mám nějaký guláš s takovýma divnýma kuličkama. H. říká, že je to kus kus. A představte si, on má před sebou kus flákoty s hranolkama. Zmetek jeden!!! By mě zajímalo, kde je nějaká spravedlnost !!
Vzali jsme ubytování za 13 Éček, takže jsem si mohl nalít do hlavy 2 decky červené moudrosti. Jo, teplá sprcha, to je balzám. Zřejmě nejsme první, motorkáři, co se zde ubytovávají, neboť nás i se stroji odvádí do takového přístřešku a každému podává podložku pod stojánek, aby neujel na písečném podkladu. Milá pozornost.
Vyspali jsme s do růžova. Vyrážíme na prohlídku Hevízu. Už vím, že to nebyl cíl naší cesty, možná jeden z cílů, možná žádný cíl neměla, nevím. Hezké městečko s upraveným parkem, všude kvetou macešky a spousta kytek, které nedovedu pojmenovat. Termální jezero je oploceno ( samozřejmě) a vybírá se vstupné. To by mě samo o sobě nedokázalo odradit, ale fakt, že nemám plavky, rozhodl, že zůstane jen u prohlídky zvenčí.
Když už jsme tady, proč bychom neobjeli Balaton kolem dokola? A tak jedeme podél toho sladkého moře a kocháme se. Vibrace se podepisují i na mém držáku GPS, kde jsou ulomeny 2 západky ze 4, takže ji fixuji izolačkou, kterou tahám po kapsách. Maďarsko není zas tak úplně jen samá rovina, jak jsem si myslel. Kolem Balatonu je i pár kopečků. Zamířili jsme na jeden z těchto kopců, na kterém se tyčí rozhledna, nebo snad jen vysílač mobilních operátorů. A opravdu je to rozhledna. A představte si - otevřená a bez výběrčího poplatků. Úžasný pohled na tu placku pod námi.
Natáhli jsme to po silnici č. 7 na Komárno, tam nabrali kurz čistý sever a doufám, že nemineme Nízké Tatry.
V jedné zapadlé Slovenské vesničce, nás vyhladovělé, nasměrovaly 3 roštěnky do super hospody. Poznáte ji podle nápisu na střeše KM Beta. Objednávám si Lokše s kačacím něčím. To bude zase překvápko, co jsou lokše. A už je to tady, lokše vypadají na první pohled jako palačinky, ale je to z bramborového těsta. Když je zle i kachnička je dobrá, naše staré heslo :-)
Na další cestě nás docela překvapil větroň posazený doprostřed pole. Dali jsme se do řeči s pilotem, který byl Litevec a přijel si sem zalétat. Prý ulétl asi 130 km, než zde přistál, moc se mu to líbilo.
Setmělo se. Soudě podle stoupání, zřejmě se nacházíme už v Nízkých Tatrách. Opět si vybíráme polní cestu, která někam stoupá a nalézáme plácek na spaní. Jaké krásné místečko jsme trefili se plně ukáže až ráno. Probouzíme se do azůra, vedle bublá potůček. Opékáme sýr na ohníčku, prostě pohoda. H. jde prozkoumat terén, já si fotím, vůbec se mi odsud nechce.
Úzké horské silničky se klikatí, opět jedem a je nám úplně jedno, kterým směrem. Lesní cesty, polňačky, louky, nikde ani živáčka. Odpoledne nalézáme takovou zvláštnost, uprostřed těch luk souběžně s uzounkou asfaltkou se najednou vyloupla letištní plocha. Alespoň si to tak vykládáme. Chvíli zde odpočíváme. A pak najednou přišla rána osudu. Stalo to, co se nikdy stát nemělo. Bum, rána a chudák můj skůtr se válí na zemi. Přišel nepatrný poryv větru a ten ho sundal ze stojánku. Sčítám škody. Poškrábané plasty, blinkr a helma, která byla odložená na zrcátku. Aby toho nebylo málo, po rozjezdu zjišťuji, že mám nakřivo řídítka. Čert aby to vzal! Sjíždíme do vesnice a protože je neděle, víme že to s otevřenou hospodou nebude jednoduché. Už zdálky nás vítá hospoda " U poslednej bosorky" ( překlad pro ty, kdo neumí slovensky: U poslední čarodějnice)
Ovšem posledná bosorka otvírá až za 20 minut, tak velím k využití času a rozebrání skůtra. V duchu beru zpět všechny svoje narážky o zbytečnosti nářadí. Nicméně klíč č. 17 nám stejně chybí. Mávnu na první projíždějící auto a ejhle, nejen, že zastavil, ale ještě ke všemu měl sedmnáctku klíč. Rovnáme řízení a po zjištění, že se věc podařila se mi vrátila dobrá nálada. Podojili jsme bankomat, abychom si u bosorky mohli dát držkovou a huspeninu. H. bere do rezervy ještě nějaké korbáčiky.
Na jednom opuštěném parkovišti Honza zkouší přejet narovnané betonové bloky ( to víte pro enduro je to výzva) Ovšem napoprvé to až tak úplně nevyšlo a H. to lehce pokládá. Chci si zkusit, jestli dokážu zvednout jeho motorku, nebo mi snad hlavou probleskla myšlenka na dobrý skutek, postavím skůtra na hlavní stojánek, ( k bočnímu stojánku tzv. policajtovi už nemám důvěru po předchozích zkušenostech ), otočím se a už koutkem oka vidím, jak se skůtřík zase kácí. Pod stojánkem se utrhl kus vyjeté koleje. Možná jsem trošku pád zmírnil, nevím, no naštěstí se tentokrát nic nestalo, ale 2x za jeden den , to už je na mě moc.
Pokračujeme stále na sever. Na vrcholcích hor jsou čepice sněhu. Tak to už jsou vidět Vysoké Tatry. Těsně před hranicemi si dávám v motorestu zemiakové šůlance s miakom. (Šůlance nejsou šílenci). Hranice jsme překročili někde u Čadce. Původně jsem plánoval, že se vyspíme v Beskydech, takže jsme odbočili první silničkou za hranicemi podél hranic a dostali se tak do nejvýchodnější vesnice v Čechách - Hrčavy. Jeden místňák nám poradil príma zkratku po polské hranici, kolem trojmezí - tedy místa, kde se stýká Česká, Slovenská a Polská hranice. Čekal jsem, že na nás ze tmy vyskočí Jánošík se samopalem, ale naštěstí se tak nestalo.
Ze spaní v Beskydech sešlo poté, co Honza objevil výstražnou cedulku, že tam přebývají medvědi, vlci a rysové.... To jsme tedy pěkní srabi, mohli jsme mít zajímavou historku do deníčku, ale na druhou stranu, by se taky mohlo stát, že by deníček zůstal nedopsán. Podnikli jsme tedy noční přesun přes Ostravu, Opavu a další nekonečná města, navazující na sebe, až jsme zakotvili kdesi na louce a byli rádi, že máme kam hlavu složit.
Následující den bylo Velikonoční pondělí a my si cestu do Prahy zpestřili jednou mezizastávkou v Hradci Králové, kde jsme si vynutili kafe. Tímto děkujeme Da a jejím rodičům. Mimochodem musím podotknout, že husičku, zelíčko a knedlíky stihli skrýt před naším příchodem :-)