Plachty 02 / 2015

Danin deníček s mými poznámkami

Můj milý deníčku,
     v únoru se nejezdí na lyže, v únoru se jezdí na moře…. Teda upřímně řečeno, dohady o tom „kdo vymyslel únor“ a „proč nejedeme třeba v dubnu“ nějak nikam nevedou, ale končí naštěstí vždy, když vyleze sluníčko a je krásně. A potom je jisté, že (zejména některým) to sluší výrazně více v péřovkách, než v plavkách. Odjezd nám trochu komplikovala chřipková epidemie a další únorové záležitosti, ale nakonec vše dopadlo jakž takž a plujeme …..

Tomovy poznámky:
      Když jsem balil, měl jsem naprosto jasnou představu o tom, jak budu poctivě psát deníček a naprosto přesně jsem věděl, jak bude začínat.

Citací písně od Jarka Nohavici, Pochod marodů:

Cirhóza trombóza
dávivý kašel
tuberkulóza
jó to je naše
neuróza skleróza
ohnutá záda
paradentóza
no to je paráda

Jsme slabí na těle
ale silní na duchu
žijem vesele
juchuchuchuchu

Ano, v tomto úryvku není jediné slovíčko, které by nevystihovalo náš předodjezdový a odjezdový stav.

20.2. 2015 S Andy a Tomášem vyrážíme jako první , v 15:30 je sraz v Dejvicích, a po 17. hodině už valíme směrem na Rozvadov. Cesta ubíhá dobře, žádné zácpy, žádné sněhové závěje, Brenner jsme projeli ještě před půlnocí a ke spaní jsme se uložili asi 30 km před Trentem. Po pravdě řečeno, jsem se té noci víceméně venku dost bála, stan a karoserii auta nepovažuji za úplně ideální teplotní izolátor, ale bylo 5°C NAD nulou, a vyspali jsme se dorůžova.

      Že se Daně bude v autě spát jak v hotelovém pokoji, jsem věděl s jistotou, neboť jsem na podlahu nákladového prostoru naskládal vysoké matrace a pro jistotu přibalil ještě jeden rezervní spacák. Auto jsme s Andy vyklidili už ve čtvrtek. Řeknu Vám, že s takto prázdným autem jsem ještě nejel.
U Bolzana jsem vystoupil, abych si prohlédl flek na případné přechrupnutí. Pod nohama mi zakřupala zmrzlá tráva, což mě přimělo pokračovat v cestě, dokud palubní teploměr nevyleze alespoň na zmíněných 5°C.
V tomto okamžiku jsem stále ještě pevně věřil v sílu svého předsevzetí, že zítra večer začnu psát deníček…

21.2. Ranní kávička v baru u benzínky fantastická, konečně jsme opravdu v Itálii a cítíme se jako doma. Protože Tomáš nemá rád dálnice, suneme se italskou krajinou, pozorujeme předjaří a kvetoucí mimózy a už jsme opravdu na dovolené. Do Mariny de Medici v Castiglioncellu (asi 20 km jižně od Livorna, začíná tam tzv. Etruská riviéra) jsme dorazili něco okolo čtvrté, a jen jsme vybalili věci, začalo pršet, přesně řečeno chcát. Míša s Edou už tady byli a Eda přebíral několik hodin loď. Jirka s Maruškou dorazili okolo půl šesté, Jirka těsně po chřipce (nebo ji ještě částečně bral s sebou) a Maruška úžasně a statečně odřídila celou cestu. Loď se jmenuje Merope a je naprosto skvělá a luxusní (Bavaria 46´). Salón je opravdu obývák, kajuty pohodlné ( i já jsme se do jedné nastěhovala a nevyžaduju neklaustrofobické spaní v salónu), dva záchody (hurááá, už umím ovládat systém pumpiček na splachování ?) , no paráda. Pak ještě další nákupy místním Lidlu (Míša s Edou jeli 10 km tam a 60 km zpět, až jsme o ně měli trochu obavy), Tomášův fukárek loď celkem úspěšně vyhřál , ale po 22. hodině jdeme rádi spinkat.

„ To je škopek jako kráva !“ Notujeme si s Edou. To by jeden neřekl, jak je znát 60 cm v délce lodi. ( původně jsme měli objednanou Bavárku 44 stop) Skromný obsah auta jsme přesunuli z parkoviště na loď pomocí erárních „fůriků“, to víte jeden nikdy neví, kdy a kde se ztroskotá a tak máme lehounce předimenzovaný proviant. Andy prohlásila, že by klidně jela na 2 roky. Teď to má nějaké nejisté v práci, takže to konec konců není až takový vtip, jak to napoprvé vyznělo. Toho večera jsem asi nebyl úplně společenský, neboť si vůbec nepamatuju, že by malá ručička přelezla 22. hodinu.

22.2. Ráno pomalé a pohodové vstávání a k tomu vysvitlo sluníčko celý den bylo moc hezky. Po desáté hodině jsme pod vedením kapitána Edy vyrazili směr ostrov Capraia. *1 Foukalo hezky celý den (naftovali jsme necelou hodinu), střídáme se u kormidla, jen ty nepravidelné, někdy až dvoumetrové vlny způsobili Andy a Marušce mořskou nemoc, takže ty dvě opravu nevypadaly moc šťastně. Eda se netvářil šťastně už od začátku a opakovaně navrhoval místo plavby prohlídku památek Toskánska ? - teda asi kecá, ale opakovaně ?. No a jediná vlna, která se převalila přes palubu Merope *2 mě zmáchala sadu oblečení č. 1 (právě jsme si šla udělat na příď fotku) . Při západu slunce doplouváme na Capraiu. Andy už tu chce zůstat a vezme si za muže buď majitele lékárny *3(který nám akčně prodal pastilky proti mořské nemoci) nebo nějakého Leoparda di Capraia (namísto Leoparda di Capria, kterého jsme chtěli nalákat na palubu, protože si dělá dva roky prázdnin od filmu a my nemáme jídlo na jeden týden ale tak na dva roky, tak bychom to mohli propojit ?. ). Na Capraie jsme po cca 4 letech, ale v únoru to tu vypadá opuštěně, smutně a po setmění i trochu strašidelně. S Maruškou vybíháme do městečka a Míša mezitím vaří báječnou večeři. *4

*1 vyrazili na Capraiu… No takhle jednoduché to tedy nebylo. Představte si, že parkujete na parkovišti před obchoďákem, kde šířka uličky, do které máte vycouvat se shoduje s délkou vašeho auta. Tak přesně takhle vypadala ulička mezi naleštěnými megajachtami, na jejímž konci jsme parkovali my. A rozdíl mezi vaším autem u obchoďáku a plachetnicí je v tom, že plachetnice poslouchá kormidlo až od určité rychlosti. A vůbec nemluvím o tom, že když se o vaše auto opře vítr, pramálo vás to znervózní. Takže se Edovi vůbec nedivím, že opakovaně prosazoval prohlídku památek Toskánska…

*2 Ano, u toho jsem osobně byl a mohu to odpřísáhnout. Protože tohle kdyby mi někdo vyprávěl, nevěřil bych mu. Za celou dobu, několik hodin před a několik hodin po, nepřistála na palubě ani kapka! Ale sotva Dana vstala a vylezla ze závětří „kočárku“ a vkročila do nejužšího místa na palubě, vtom se z ničeho nic zvedla vlnka a šplíchla přesně do tohoto jednoho bodu, aniž by zbytečně namočila cokoli jiného. Mám takový imaginární pocit, že jsem koutkem oka zahlédl zanořující se vidle a ve vodní tříšti zaslechl tlumený smích.

*3 Kdyby majitel lékárny nebyl volný, pak postačí kdokoli, kdo nevlastní žádné plavidlo.

*4 Zatímco jsme se tak různě trousili po Capraie, Eda s Míšou zařídili nezbytné záležitosti s přihlášením lodě v maríně. Tak nějak mimochodem se ke mně dostala nedůležitá informace o tom, že přijede nějaký panáček s klíčema od záchodů a sprch. A protože na lodi neustále někdo byl, šel jsem se trousit po ostrově také. Po návratu jsem vyslechl vtipnou historku, jak opravdu přijel strejda s klíčema a byl neskutečně naštvaný, že nestojíme vyrovnáni před záchodem s toaletním papírem( a jednoeurovou mincí) v ruce. Dokonce se snažil dostrkat Jirku až k oněm dveřím, ale to víte… Jirka… , velkej, silnej, ramenatej… ?

23.2. Ráno jsme vstali do krásného počasí, azúro všude kam se deníčku podíváš. Tak jsme ještě vyrazili na kopec prohlídnout „metropoli“ Capraie ze všech stran. Opravdu je moc malebná, za dne to tu není tak strašidelné jako po setmění. Těsně před jedenáctou vyrážíme i s Andy na palubě směr Elba, provází nás i hejno delfínů. Dnes nejsou takové vlny jako včera, fouká střídavě a plavba je i pro Andy s Maruškou mnohem příjemnější *5. Do Marciana Marina připlouváme okolo páté, tak ještě před večeří stíháme prohlídku přístavu. Večer začal Jirka předčítat báječný kriminální příběh Oty Finka „Velice dlouhé schody“ . *6

*5 Jestlipak to nebude tou hrstkou kinedrylu …?
*6 Na Jirkovo čtení se těšíme už několik let, vlastně od chvíle, kdy nám předčítal „Banánové rybičky“

24.2. Ráno jsme se probudili a azúro nikde. Naopak bylo zataženo a od severozápadu se blížilo něco hodně ošklivého*7. Před desátou (dříve se to prostě nepodařilo ?, Míša šla nakupovat víno do risotta, já vařila teplou snídani ze zbytků) jsme vyrazili. Liják za zády, takže bylo rozhodnuto dojet pouze do Portoferraia. Bylo to o fous, liják nás dohnal téměř v okamžiku, co jsme přistávali…. No mohlo to o pár minut počkat. Portoferraio je hlavní město a hlavní přístav na Elbě, jméno Portoferraio je odvozeno od „železný přístav“ na Elbě se totiž těžila železná ruda už od doby Etrusků, a kromě ní je tady dalších téměř 500 druhů dalších minerálů). A Elba vděčí svému jménu římskému slovu Ilva=zářivá , jak zářila díky železným hutím. Na začátku 19 století tu byl i necelý rok vězněn Napoleon, který tu nejen spřádal politické intriky, ale byl tu i dobrým hospodářem a správcem …. Protože to vypadlo, že zbytek dne proprší, tak jsme na nic nečekali a vydali se na obhlídku městečka. Všechny památky byly mimosezónně zavřené, ale na Napoleonově zahradě zrály mandarinky, na hradby nad městem s krásnými výhledy na přístav bylo možné vylézt, prostě bylo to moc hezké i přes nepřízeň počasí. *8

*7něco hodně ošklivého = olověná stěna, za kterou stojí fotograf a něco tam fotí s bleskem. *8 Dana pro nás připravila test, jak známe Elbu. ( myslím, že by nebylo od věci některé vypečené perličky zde uvést… - např. jak by se nejmenovala Elba, kdyby Etruskové nemluvili Italsky )

25.2. Ráno se počasí moc nezměnilo. Pořád lehce prší a hlavně fouká silný nárazový vítr. Takže odpočinkový den. Prolézáme skrz na skrz Portoferraio, odpoledne Jirka dočítá příběh Oty Finka, Míša vaří italské risotto. Jsme zvědaví na zítřek.

Psa by nevyhnal !

26.2. Ráno v 6:50 mobil volá „Je čas vstávávat!“ . Počasí se umoudřilo, svítí sluníčko, vítr holt fouká ze severu, což je pro nás totální protivítr, ale okolo osmé opouštíme Elbu (jako Napoleon na den přesně před 200 lety, tak jsme se nějak inspirovali) a vyrážíme směr pevnina. Moc krásná plavba, křižujeme (doslova) tyrhénské moře, vlny jsou asi tak metrové, ale i tak to zvládáme (především Tomáš skoro celou dobu za kormidlem) *9 a před šestou večer jsme v Marine di Medici. Joo deníčku, to si nedovedeš představit to blaho v teplé sprše skoro po týdnu ?. Já vím že to píšu hrozně stručně, ale kdo nezažil nedovede si tu krásu představit. Je to báječné plachtit po moříčku. To hraje všemi brvami, od modré, přes modrozelenou, petrolejovou, šedou až stříbrnou. Houpy houpy houpy ? A sluníčko svítí a krvavě zapadá.

*9 jak jsem si cestou na Elbu ( na zadoboční vítr ) pochvaloval, jak je loď mimořádně poslušná na kormidle, tak při ostření proti, neodpustila žádnou nepřesnost. Když se nikdo nedívá, trošku jí povolím, loď jde do nádherného náklonu a vystřelí přes 7 uzlů. Načež se z podpalubí ozve Eda: „ při tomhle kurzu a rychlosti jsme do večera na Capraie!“ Ach jo, tak zase doostřit…

27.2. Ráno opět krásně zapadá. Pomalu vstáváme a Edovi se už moc plachtit nechce, chvíli to vypadalo alespoň na malou projížďku, ale musíme se urychleně přesunout na správné místo v Marině, což nejde bez asistence obsluhy (místo je to totiž hodně blbé) … takže konečná ?. Ale alespoň jedeme na prohlídku 60 km vzdálené Volterry, což je nejbližší „turisticky použitelné místo“. Andy se líbí zkameněliny na kamenech na chodnících (přeci je to krasová oblast), Tomášovi rozvody elektřiny a já vzpomínám na výlet do Toskánska před 2 lety…. Jak je to dávno. Po návratu balíme, Eda předává loď a s Andy jdeme na poslední západ slunce na Mořem (Moře s velkým M píšu tak nějak automaticky). Posléze se k nám připojuje Maruška, která si odbyla letošní první přírodní koupel (v moříčku). Večer návštěva pizzerie, pizza výtečná, jenom vedlejší stůl obsadila skupinka asi 20 desetiletých uječených harantů, takže jsme se najedli a zdekovali jsme se ….

28.2. Vstávat, balit odjet. Nic jiného, Kapitán opouští loď první (Eda s Míšou totiž mají cestovní horečku a taky nějaké avizované problémy s dětmi doma) před osmou, pak Jirka s Maruškou a naše posádka ATD se tu ještě ocmrdává hluboko po deváté ?. Jojo od moříčka se nechce…. Normálně deníčku, nebudeš tomu věřit, ale i slzu jsem uronila. Ale Danuško neblázni, dobrá zpráva je, že zítra je 1.března, čeká nás krásnější polovina roku a mnoho dalších krásných zážitků ? Takže papa moříčko, a až se Andy s Tomášem vrátí z nákupu nasedáme, a razíme směr SS1, která nás dovede na FI-PI-LI („Modří vědí“, a kdo miluje západní italské pobřeží tak určitě taky ?).

PS: Do Prahy jsme dorazili něco po druhé hodině ranní, cesta italskou krajinou, včetně cesty jižním tyrolskem byla nádherná, takže dovolená skončila až na Brenneru) *10, a Tomáš to statečně dořídil na jeden zátah až domů ? . Tak zas někdy někam.

*10 Asi se mi něco přihodilo s teploměrem. V Praze ukazuje nižší teplotu, než na nejvyšším bodě Brenneru ?

No a jak myslíte, že to dopadlo s mým předsevzetím, že budu vzorně každý večer psát deníček?