Rumunsko 07 2007

P7010004.JPG

P7010008.JPG

Deníček z Rumunska

"O těch medvědech, to se nesmí Martina dozvědět", povídá Honza před odjezdem. "To by mě s tebou nepustila". Čímž narážel na článek, který jsme našli na netu po zadání hesel Rumunsko a medvěd. Zatímco v Čechách se pohybují medvědi 4, v Rumunsku jich žije 6.000. Současně se v článku psalo několik zaručených rad, jak nebýt sežrán medvědem. Prý stačí u sebe nosit rolničky , černé koření a vyhýbat se medvědím exkrementů. Medvědí exkrementy se prý poznají podle toho, že jsou v nich rolničky a smrdí černým kořením.
Sobota 30.6. jsme vyrazili směr Brno, vybaveni Rumunsko - Českým slovníčkem, který obsahoval několik důležitých frází, jako např. " líbíte se mi, svlékněte se" . Cesta po dálnici ubíhala rychle, ne však dlouho. U Podivína ztrácí Honza matici z rozety (to je to ozubené kolečko, které pohybuje řetězem). Chvíli koumáme, kterak matici nahradit. Jestli by to nešlo přivázat provázkem, přilepit leukoplastí, omotat trávou či jinak provizorně opravit. Na první pohled je jasné, že matice má jemné stoupání a tudíž není úplně standardní a její sehnání nebude v sobotu dopoledne úplně jednoduché. No to nám to pěkně začíná. Podle ukazatele je to do nejbližší vesnice 2 km, takže neváháme a pomalu se tam suneme. ( bez matice se dá pomalinku jet, ta zajišťuje to, aby rozeta nespadla z hřídele) Na kraji vesnice je pumpa, kde stavíme a kde se dozvídáme, že 200 metrů dále je autoservis, ale protože jsou zrovna hody, zřejmě automechanik nebude doma. Zvoníme u dveří a otvírá malé dítko. Nechali jsme zavolat rodiče. Přichází maminka nastrojená jak do divadla a místo pozdravu povídá, že jsou na odchodu na hory. Když to opakuje potřetí, už to nejsou hory, ale hody. Tatínek je však sdílnější, mrkne na hřídel a beze slova mizí v garáži a za několik vteřin přináší 2 matice. Světe div se, obě tam pasují! Jak se dozvídáme, jsou z poloosy na favorita. V Brně v Tescu nakupujeme zásoby tatranek. (pod pojmem tatranka označuji vše, co je tatrance podobné). V 16:30 překračujeme Slovensko - Českou čáru a začíná pršet. Déšť vydržel přes celé území Slovenska a s překročením Maďarské hranice ustal jak mávnutím kouzelného proutku. V Budapešti jsme na kruháku špatně odbočili, takže po 50 metrech to napravujeme tak, že si to zkrátíme přes autobusovou zastávku, mostík pro pěší a benzinovou pumpu. Ovšem cedule od té autobusové zastávky se stává osudnou pro Honzův pravý boční kufr. ( s kufry jede poprvé a ještě nemá odhad, jak je široký). 21:30 bivakujeme v lese a cpeme se řízky od Marti.
Neděle 1.7. Dnes v noci nás nic nesežralo, přestože Honzův spacák voní řízkama a je jimi solidně naimpregnován. Jen nějaká potvora nad ránem štěkala vedle v kukuřici. H. uvařil k snídani kafíčko a vytáhli jsme tatranku. Stále frčíme přes placaté Maďarsko. V poledne se s námi paní Motorestová plynule baví rukama. Kolem 14. hodiny přejíždíme Rumunskou čáru. Hned v první směnárně vyměňujeme eura a dolary za RONy. Přibližný přepočet je 1 RON = 9 Kč. Ještě kus jedeme po relativně hladkém asfaltu. Začínají se stále častěji objevovat povozy, krávy, prasata a koně. Odbočujeme na silnici 3. třídy, která se brzy promění na kamenitou polňačku. Hledáme jeskyni, která je v GPS označena jako tunel. Proč a odkud kam by tady asi vedl tunel? Jedeme strmou pěšinou do kopce. Vlevo jabloň, vpravo je 2m sráz, kam to Honza, ve snaze vyhnout se větvím jabloně, dost efektně odkládá. Na to, jak pád vypadal hrůzostrašně, se nic podstatného nestalo. Ulomené plexi, které, jak se později ukázalo bylo zřejmě jednou z příčin vlnění motorky ve větších rychlostech. Trošku nakřápnutý blatník. Kufr kupodivu drží a Honza je celý. Moc si nedokážu představit, jak bych ho odsud rozlámaného tahal. Motorku jsme vytáhli celkem snadno. Jak jsem zastavil a přes inkriminované místo se rozjížděl, málem mě to tam vcuclo také. Dostáváme se do míst, kde by údajně měla být ona slibovaná jeskyně. Ale kde nic, tu nic. Vyptáváme se pastevce, kde je Pestera Stanu Fonci. " Jó, to musíte ještě kilometr, tam to uvidíte", povídá pastevec. Po kilometru povídá další pocestný: "ještě 300 metrů". Po dalším půl kilometru potkáváme krásné místo se skálou, ale jeskyně nikde. Vzdáváme hledání. Pokračujeme dále po cestě, až je přehrazena plaňkovým plotem s vraty. Tak jsem asi došli. Rozhodujeme, jestli se vrátit, nebo vjet někomu na dvůr. Za chvilku přichází děda, se kterým se trošku toporně domlouváme, že tudy můžeme pokračovat, že ta cesta tudy vede. Když jsme se zeptali na Pestera Stanu Fonci, potvrdil nám, že odtamtud opravdu jedeme. Pokračujeme ještě několik stovek metrů, až se dostáváme na planinu, kde na nás z dálky někdo mává lahví piva. "To vypadá jako pozvání", dohadujeme se. No proč ne ?? Zastavujeme u dřevěné chýše, kde stojí Dáčie, z otevřených okýnek se line hudba - něco mezi českou dechovkou a egyptskou národní. Okamžitě nás zvou na jídlo. My na oplátku vytahujeme české pivo a kořalku. K jídlu je jakési rýže dohromady s pikantní paprikovou omáčkou a to celé zabalené do listu salátu či kapusty. Jsou z toho vytvořeny šišky. Jsme vybídnuti, ať si to polijeme zákysem. Díváme se jeden na druhého trošku podezíravě v předtuše možných následků. Slovo dalo slovo a dozvídáme se, že Pestera Stanu Fonci, kterou jsme tak urputně hledali není ani tunel, ani jeskyně, ale prostě skála. Takže jsme ji nevědomky našli. Byť byla o kilometr jinde, než pravila nejnovější GPS mapa. Po hodinové konverzaci - samozřejmě v rumunštině, jsme se rozloučili a vyjeli k nejbližšímu kopečku, kde jsme našli krásný rovný plácek s nízkou travičkou. Naprosto ideální na tábořiště. Usínáme, jakoby nás do vody hodil. Poslední věta, než jsem úplně vytuhl, zazněla z vedlejšího stanu: "Vyhlašuji soutěž, kdo bude mít ráno pevnější stolici"
Pondělí 2.7. Snídaně s krávami. " Nevíš, jak se zahánějí krávy", ptá se Honza a vypadá dost nejistě. "Nejdřív fotit, potom zahánět !!! Stejně jako s medvědy," velím. Po chvíli přichází nesmělý kovboj, asi patnáctiletý kluk a pozoruje, jak snídáme, přičemž taktně odehnal krávy. Bohužel nepřekonal jazykové bariéry a tak jen tak postává a okouní. Vyrážíme směr jezero. Jezero musí být dost velké, jelikož je i na mé GPS. Cestou zastavujeme u čisté říčky, kde provádím odvšivení. Stojím po kolena ve vodě a matlám na své mastné vlasy šampon. Najednou plác !!! Moje vysoká bota padla do vody. Honza se může umlátit smíchy, jak jsem hloupý a dal jsem si boty těsně k vodě. Ale nesměje se dlouho, protože jeho bota následuje moji. To se zase válím v křečích já. Ale nesměji se dlouho, moje druhá bota je už celou podrážkou ve vodě. V tu chvíli nám to docvaklo. Voda stoupá a to zatraceně rychle. V úprku balíme. Honzova motorka už je ráfkama pod vodou. Mokrýma nohama vklouzáváme do bot a prcháme. Jezero je přehradní nádrž velikosti Slap s úžasně čistou vodou. Viditelnost odhaduji na více než 10 metrů a lituji, že nemám s sebou potápědla. Z jezerní vody vaříme yum-yumky. V další jízdě pokračuji už jen v tričku. To je pohodička. Au !!! dostal jsem první pigáro. To byl nápad vzít si s sebou všechna trička žlutá. ( aby mi ladily k motorce ). Na oběd jsme zašli do nádherného motelu. Až jsme se ve dveřích lekli, jestli je to naše cenová kategorie. Z rádia se linula typická rumunská písnička, která se stala naší hymnou po zbytek pobytu. Prvních 10 minut se to nedalo poslouchat, ale pak jsme si zvykli a snad se nám to začalo i líbit. Slova byla: Blablabla, Lajlá lajlá, blablabla, lajlá lajlá. Pravidelně se střídal mužský a ženský hlas a písnička vydržela téměř přes celý oběd. Cestou od motelu dostávám další pigáro - tentokrát vlétla pod kraťasy. Chvíli to pálí, ale za pár minut už o ničem nevím. Najíždíme na trasu, kterou někdo jel před námi, uložil ji na web a H. si ji stáhl.Vystoupali jsme ze 400m do cca 1.300 po kamenité cestě plné výmolů. Samá kličkovačka, to se mi líbí. Vypadá to, že jsme se konečně vydali na hřebenovou túru. Krásný výhled, čistý vzduch. Na počátku hřebene nás přilákala chýše - místní vysokohorská hospoda, kde jsme si poručili polévku. K polévce (za vysokohorskou cenu), která byla studená, jsme dostali výborné naložené pálivé papriky. Dokud vidím Dacie, jsem klidný, to znamená, že cesta je sjízdná. Cestou jsme si říkali, jaký tady jedeme tvrdý cross a zatím se tady místní prohánějí obyčejnými osobáky. Nutno podotknout, že z nich už dávno opadaly všechny přebytečné věci. A to nemluvím o tom, jak nás při focení koní střihnul děda s babkou, oba každý metrák, na padesátkovém skůtru...
Úterý 3.7. Dáváme koupačku v přehradě L. Fantanelor. V tisíci metrech je voda frišná, tvrdím, že je jako včerejší polévka, ale krásně čistá. Dále kličkujeme po horských stezkách, prostě pohodička. Po sjezdu z hor následuje dlouhý úsek asfaltu. K obědu zkoušíme, jakou zde mají pizzu a musím uznat, že to docela ujde. Jako satisfakci za dlouhý asfaltový úsek je nám silnice s označením 142DJ, která se nám jaksi ztrácela pod koly. Děda pracující na poli, ze kterého se později vyklubal bývalý německý občan, prohlédl znaleckým okem naše pneumatiky a prohlásil, že můžeme pokračovat dále, že to projedeme. Drželi jsme azimut přes les, kde se cesta ztratila úplně. Až jsme dorazili k velmi příkrému bahnitého úvozu. Po najetí do úvozu už nebylo cesty zpět. Proklínal jsem dědu, co nás sem poslal, na druhou stranu jsem dnes vděčný, že jsme toto projeli - to byla opravdová škola. Docela jsme se zapotili, než jsme tento úsek sklouzali dolů. Když jsme se takto doplahočili do vesnice, místní kluci rázem poznali, odkud jsme se tu vyloupli a vrhali na nás obdivné pohledy. Bohužel to Honza završil velmi efektním horizontálním přistáním před samoobsluhou před zraky celé vesnice. Nejen, že místní v životě neviděli takto naložené motorky, ale i ten způsob parkování je zaskočil. Po nakoupení základních potravin, vody a oliv, vyrážíme směr Fagaráš. Hledání místa k spánku se tentokrát zvrhlo v noční rallye. S hledání jsme započali dost pozdě, tedy v okamžiku, kdy už slunce zapadlo a zadruhé jsme narazili na úsek, kde jedna vesnice navazovala na druhou. Při průjezdu městy jsme si všimli 2 zajímavých vychytávek. Naše ministerstvo dopravy se má ještě hodně co učit. 1) semafor má takového hodného brášku, na kterém běží odpočítávání, za kolik vteřin dojde ke změně barvy. Takže víte, jestli tu zelenou ještě stihnete projet, jestli přidat, či ubrat, jestli stihnete ještě naladit rádio, než tam padne zelená... 2) zelená šipka doprava bliká - což znamená, můžeš odbočit vpravo, pokud odvedle nic nejede. Ne každý řidič u nás ví, že svítící zelená šipka na semaforu neznamená, že má přednost a že může beztrestně jet.
Středa 4.7. Můj milý deníčku, ani se mi o tom nechce mluvit... Jsem špinavý. Hodně špinavý. Odložil jsem to do "loužičky". Ani nebyla moc hluboká, sotva do půlky motorky. Nechce se mi otevřít kufr, bojím se, že na mě vyskáčou žáby. Věděl jsem to, už když jsem tam najížděl. Prostě mě to vcuclo. No a o kousek dál ještě jednou. Co ti mám povídat, sedláci zahodili hrábě přišli mi pomoct postavit ji na nohy. Fuj ostuda !
Míjíme Drákulův hrad, neboť pro jeho zdolání bylo zapotřebí vyběhnout 1.500 schodů a na to Honza neměl morálku, neboť se zařekl, že se nevzdálí od motorky na víc než 20 metrů.
16:00 dosáhli jsme hranice sněhu, 16:05 dosáhli jsme hranice sněžky, 16:10 překonali jsme hranici 2000 m n.m. Po cestě H. řádí na sněhu, koulujeme se. Pod vrcholem kupujeme od prodejců bochánek sýra a nějakou samohonku. Navrhuji, abychom si na ráno přichystali ke stanu bílé hole. Z vrcholu je překrásný rozhled a je vidět silnice, jako kličkuje někam do nekonečna.
Pozdě odpoledne na další polňačce ve snaze vyhnout se blátivému místu to posílám do trávy kousek stranou. A ejhle pod trávou se skrývá neméně bahna plus nějaké klacky. Při pokusu o vyhrabání se mi padá řetěz. Motorku vyhrabáváme ručně. Dohromady s nasazením řetězu cca půl hodiny. Protože už je celkem pozdě, rozhodli jsme se pro okamžité ubytování, takže k montáži řetězu vyndáváme uchytrovač, aby nám to šlo lépe od ruky. Dnes chrupkám, jako by mě do louže hodil.
Čtvrtek 5.7. Prší. Už asi od 4. hodiny ranní vytrvalý déšť. Podle toho, že se mi do stanu nastěhovala všemožná havěť včetně mravenců, soudím, že hned tak pršet nepřestane.
To, co bylo včera mizerně sjízdné, je dnes ještě o 2 stupně horší. V botách mi čvachtá, kosa jako sviňa. V jednom technicky náročném místě mi dochází síly a morálka. Když se pro mě Honza vracel, prý jsem vypadal, jako že tam motorku nechám a odejdu pěšky...
Večer místo do promoklých stanů a spacáků zalézáme do penzionu. Pochválen buď ten, kdo zanechal souřadnice tohoto místa na netu. Po předkrmu funíme, pak ještě následují 2 kuřecí stehna pro každého. Vše zalito pálenkou.
Pátek 6.7. Užili jsme si luxusu - suchá postel, teplá voda, suché ponožky, jen v botách zůstal hrnek vody od včerejška. Paní domácí nám na rozloučenou vaří kafe.
Záložní plán na včerejší noc byl jakýsi altánek, ale i tak si myslím, že v mokrém spacáku by to nebylo to pravé ořechové.
Kroupy. Tak to tady ještě nebylo, to mi opravdu chybělo. Do helmy to cvaká a cítím, jak se mi různé pramínky ledové vody probojovávají na kůži. Déšť se střídá s lijákem. Pěkná cesta lesem pomalu nenápadně přidává na obtížnosti. Potůček si našel řečiště ve vyjetých kolejích naší cesty. Překvapivě se korytem potůčku jede výrazně lépe, než po rozbláceném středu. Zastavují nás až dva stromy padlé přes cestu. Přes první strom přendáváme stroje, je to dost róbo. Z druhého Honza olámal velké větve a podjíždíme ho. Od této chvíle už není návratu. V duchu se dohaduji sám se sebou, jestli tyto stromy byly opravdu poslední. Za druhou zatáčkou opět strom. Ten se dá objet lesem. O kousek dál je cesta nesjízdná. Musíme pokračovat lesem. Honza vlevo, já vpravo. Mám štěstí, našel jsem jinou cestu, po které pokračuji na rozcestí, kam jsme potřebovali. Dál vidíme dacii, známka toho, že je to sjízdné, uff.
Večer překračujeme hranici do Maďarska a spíme před vjezdem do sadu. Plán na zítřek zní: dojet do Popradu, koupit lístky na autovlak a pokračovat do Prahy po kolejích.
Sobota 7.7. Když jsme se před několika dny dohadovali, jestli má Martina koupit lístky a poslat nám je kurýrem do Popradu, zdálo se nám to oběma trošku komplikované, nechtěli jsme Martinu honit na nádraží a tak dal Honza na moje řeči o tom, že takhle by se zachoval jen srab a že když chtěl zážitky, tak k nim patří i kousek nejistoty. Teď když už několikátou hodinu hučím po dálnici z Košic do Prahy, mám alespoň dostatek času uvažovat o svých siláckých kecech. Samozřejmě, že lístky na vlak byly vyprodány.