SHQIPERIE 06 / 2011

Pohádka o daleké Shqipérii

     Bylo nebylo. Za devatero horami ( poslední ze zmíněných hor resp. pohoří se jmenuje Brdy ) a devatero řekami se nachází malá vesnička - Stříbrná Lhota. A v té vesničce je samozřejmě království.Království je to nevelké, na první pohled se ani nezdá, že by to království bylo. Nikde žádné cimbuří,žádné stráže, ani služebnictvo. Zato však je to království bohaté. Bohaté na množství kamarádů a všelikého dění. Prostě je tam stále veselo a rušno. Centrum celého království se ukrývá v jedné garáži. V této garáži se celkem neorganizovaně schází devatero enduristických rychlokvašek z blízkého i středně vzdáleného okolí, včetně samotného pana krále. Panu králi se důvěrně mezi kamarády říká "Doktor", přestože nikdy neskládal zkoušku z anatomie. Ono totiž není doktor jako doktor. Některý léčí lidi, jiný zvířata, další je doktor práv atd. Tento náš Doktor léčí převážně stroje. Jeho skalpelem jsou svářečka, ohýbačka, soustruh, vrtačka a spousta dalších rovnáků a ohýbáků, které leckdo neumí ani pojmenovat.
     Poslední dobou se nad královstvím vznáší nervozita. Pan král, v očekávání narození princezny, rozhodl, že vypraví družinu svých nejbližších přátel, aby vyjeli do světa hledat štěstí. I já jsem měl to štěstí, že jsem se mohl zúčastnit tak slavné a dobrodružné pouti.
     Již týden před odjezdem jsem balil vše do nepromokavých obalů, šil různé taštičky, pytlíčky, přehraboval náhradní díly, vznášel dotazy, zda kromě sporáku zabalit i lednici, no prostě jsem nic neponechal náhodě. Na poslední chvíli jsem si uvědomil, že můj dosavadní systém vození nákladu by neustál jízdu v terénu, takže za vydatné Doktorovy pomoci konstruujeme na žlutého oře plato, které připomíná přebalovací pult na středně odrostlé děti. Zlí jazykové tvrdí, že na něm budeme moci přebalit i Sému, bude-li to potřeba.(pozn. pro ty co neznají Sému: 2 metry na výšku, metrák na váhu)
     V den D jsem se dokonce i oholil. Nasedl jsem na svůj ověšený stroj a spěchal do království, abych nic nezmeškal. Nedbal jsem zlověstných olověně zbarvených mraků a tak jsem samozřejmě dorazil jak zmoklá slepice v předvečer výpravy. U Doktora jsme opekli nějakou tu flákotu, jeden nikdy neví, jestli si v cizích krajích bude umět objednat masný výrobek. A pak rychle na kutě, aby už bylo ráno.
     V A je to tady! 5.6. 2011 v 9:00 celá naše výprava, ve složení: Séma, Doktor, Staušín, Tlusťa, Wiskin, Hasič,Fugas, If a moje maličkost, startuje své doposud čisté motocykly a vyráží přes Rymáň, kde je tradiční startovní místo, do daleké Shqipérie. Kolem 14. hodiny si dopřáváme poslední smažák v ČR. Ti z nás, co umějí číst, předpovídají, že na hranicích bude šťára, snad kvůli nějakému Rakouskému kongresu či co.
Naštěstí se ukázalo, že šlo o novinářskou kachnu. Hranice jsou čistě průjezdné, celníkoprázdné. Kousíček za Linzem se najednou z ničeho nic na hladkém, čistém, rakouském asfaltu pod Tlusťou roztancovala jeho „Dorotka“. Jen tak tak, že ho ze samé radosti nesetřásla ze hřbetu, pardon, ze sedla. Samozřejmě na tom nejnevhodnějším místě, kde nebyl ani kousek odstavného pruhu. Tlusťa potupně tlačí svoji Jawu na prázdné zadní gumě do míst, kde končí betonové zátarasy a silnice se rozšiřuje. Zatím se ostatní převlékají do slušivých frajerských reflexních vestiček, někteří Tlusťu morálně i fyzicky podporují, jiní si krvelačně chystají fotoaparáty.
     Je 16:00 a máme tady první defekt a první opravu. To jsem zvědav, jak to půjde, až sjedeme mimo silnice. Tlusťa má sundané zadní kolo, zatímco my ostatní dupeme v mraveništi, které se nachází necelý metr od rozebrané motorky. Když kolem nás projela potřetí ta samá policejní hlídka, zastavují a zajímají se, jestli nedošlo k nehodě. Mám takový osobní pocit, že jsou trošku zklamaní, že nás nemají za co kárat, jsme předpisově oblečeni a neděláme přestupek.
     Po demontáži se ukazuje, že příčinou defektu nebyl hřebík, ani jiný ostrý předmět, ale že se Tlusťu rozhodl opustit ventilek. No nic, je opraveno, pokračujeme v krasojízdě. Séma nás vede do průsmyku Solkpass,začíná se stmívat a v osmnácti stech metrech je celkem chladno. Wiskin ještě večer odstraňuje závadu na své Jawě – přechoďák na pojistce. Za hluboké tmy sjíždíme z hlavní cesty, projíždíme otevřenou závorou, vypadá to, že někomu vjíždíme na soukromou pastvinu. Pár set metrů od silnice v jedné zatáčce je plácek, kam se akorát vměstnáme. Jedu se mrknout ještě kousek dál, abych zjistil, kde se nacházíme. Za další zatáčkou je nějaký statek, vypadá opuštěně, kolem polehává několik krav. Zřejmě nás ráno vzbudí čerstvým mlékem. Motorky stavíme v zatáčce, prudké vracečce, na kraj cesty a uléháme za ně směrem do louky.
Je hvězdnaté nebe, takže se spokojujeme s širákem. Ještě jsme neusnuli a už kolem nás profrčel opilec za volantem a to takovým stylem, že div nám nesrovnal motorky jak domino. Doufám, že se nebude vracet víc takových opilců…

     6.6. Ale kdepak čerstvé mléko! Vzbudil nás déšť. Fujtajbl! Je 5:55 a my už sedíme na strojích a v nepromokách. Občas sice neprší, ale silnice je stále mokrá. Volně proplouváme přes Slovinské hranice a už je před námi krásná klikatice na Vršič. Klikatice je to krásná, avšak záludná. Její záludnost spočívá v tom, že ostré vracečky jsou vydlážděny! Mokré kostky = past na motorkáře. A tak se stalo, že se Doktor nějak „zasnil“ a rozhodl se, že si vytvoří cestu vlastní a to lesem. Přitom se ještě stihl zakousnout do plexi svého italského ingotu. „Kdybych byl o deset sekund rychlejší, tak jsem to stihl před Vámi ututlat!“ mudroval v průběhu vracení stroje zpět na asfalt.
     Obvykle je pro enduristy dálnice synonymem nudy a šedi. Cca 80 ti kilometrový úsek před Benátkami rozhodně nudný nebyl. Chytil nás plavák, který určitě stál za zápis do deníčku. Ovšem tento plavák nebyl nic ve srovnání s naším husarským kouskem, kterak jsme dokázali zablokovat mýtnici. Přiznávám, že jsme v tom zřejmě byli namočeni omylem, ale důležité je to slovo namočeni. Pravděpodobně mašinkám nechutnali naše namoklé tickety. První na řadě byl Hasič. Vsunul lísteček a nejprve mu ho to vrátilo zpět a něco to blekotalo italsky. Hasič se nenechal odbýt a vsunul znovu. Lísteček zmizel a tím to pro mašinku zhaslo. Závora se nezvedla. Následoval rozhovor s automatem, něco v tomto smyslu: „prosím vložte Váš ticket.“ Hasič: „můj ticket je uvnitř!“ Automat: „prosím vložte Váš ticket.“ Hasič: „můj ticket je uvnitř!“ Po deseti minutách tohoto duchaplného rozhovoru se objevil zřízenec, který se telefonicky spojil s dispečinkem a postupně od každého z nás vybral potřebný obnos a cpal jej do vzpouzejícího se automatu. Abych k všeobecnému veselí přispěl svojí troškou do mlýna, rozhodl se můj Žlutý oř v okamžiku, kdy se závora zdvihne, chcípnout a můj odjezd zdramatizovat. Samozřejmě, že s nastartováním nijak zbytečně nespěchal… Celý náš průjezd mýtnicí zabral lehce půlhodinku, zřízenec si na druhý den musel vzít volno pro absolutní vyčerpanost.
     Za mýtnicí stavíme na parkovišti, kde Tlusťa rozebírá opět svoji Jawu, z dobíjecího relé a z přerušovače blinkrů vylévá hrnek vody. Jeho Jawa připomíná vánoční stromeček, ještě k tomu vydává divné mručivé zvuky. Přerušovač mu vyhazujeme, darmo by mu tam překážel. Uklidňuji ho, že ta kontrolka dobíjení časem praskne a přestane ho stresovat. Hodil po mě takový pohled…, řekl bych, že mě přestal mít rád.
     Další poprask způsobuje náš příjezd do kempu. „Dobrý den, je nás 9 osob, 9 motorek a budeme tady spát do zítra.“ „A kolik máte stanů ?“ „Žádný.“ „No to nemůžete spát bez stanu.“ „Proč bychom nemohli?“ „No to prostě nemůžete. Nesmí Vás být při spánku vidět.“ „OK, tak tedy napište, že máme jeden stan a my to zařídíme, abychom při spánku nebyli vidět.“
     7.6. Ráno. Co byste řekli? Ano, prší. Vedeme debatu na téma "člověk musí trpět, aby si vážil pohodlí a blahobytu. Začínám si matně vybavovat, že mě večer někdo přiopil... (Nevíš o tom něco, Staušíne ? )
     13:00 zápis z deníčku: " Deníčku, zatím jsi celkem suchý, protože jsi schovaný v celkem luxusním podpalubí, ale při pohledu z okna jsem rád, že nesedím na motorce. Právě opouštíme Benátský přístav. Na palubě jsme si připili na zdraví s Neptunem a doufám, že bude mít dobrou náladu. Přesto jsme raději motorky pořádně přikurtovali. Tedy až na Doktora, který ji přivázal jak koně v maštali. Deníčku, vezmu tě s sebou na horní palubu, abys viděl průjezd Benátským zálivem. Na pravoboku můžeš sledovat paláce, přístavy a ... špinavou vodu. Teď tě vezmu do kafeterie, abys o něco nepřišel. Hláška stíhá hlášku, prostě je tady veselo. Chi chi chi, právě pingl přinesl klukům řecké doublekaféé... Kdybys viděl jejich ksichty... nedá mi to a také opatrně ochutnávám jejich našlehaný lógr. Zlaté moje piccolo presíčko, které ti neznabozi nazývají umazaným hrnkem!
     Nachýlil se večer a králem večera se stal Wiskin, který dokáže vyčuchat minci, které se člověk dotkl. Nechápu, jak to dělá, ale má stoprocentní úspěšnost. Trápíme ho celý večer. Prý nám to v Albošce prozradí. Učitelka Martina, se kterou jsme se seznámili už při nákupu lístků, to vysvětluje tím, že u policie mají snížený rozpočet, takže v rámci úspor byli řadoví členové vyškoleni i pro zjišťování pachové stopy. Martinu pro změnu trápíme matematickými chytáky, samozřejmě, když učí matiku, že?
     8.6. Ráno je dlouhé. Po snídani se jdu vyspat na několik dní dopředu. Za okny se začínají míhat Řecké ostrovy. Loučíme se s Martinou a hurá do podpalubí k mašinám. Vyloďování je doprovázeno drobnou pojistnou událostí. Lodní personál nám v dobré víře zajistil kola klíny. Ovšem v garážích je šero a Wiskin si klínu nevšiml a při shazování motorky ze stojanu mu zadní kolo nešťastně najelo na klín a motorka ráčila spadnout na černý mercedes. V zásadě se nic nestalo. Nepatrný důlek v karoserii, ale Wiskin to špatně nese. Bude to muset ohlásit na pojišťovně, no prostě papírování.
     Po dešti ani památky, zato je tu neskutečné vedro. S těmi motorkáři je to těžké. Buď je jim zima, nebo vedro, ale nikdy akorát. Igumenitsu opouštíme po rozpáleném asfaltu. Cestou se zastavujeme u benzinky, kde ochutnáváme pravé řecké frape. Od hodné barmanky tankujeme vodu do petek a vaků. Já jí za její dobrý skutek zlil podlahu pootevřeným ventilem camelbagu. Ach jo. Sápu se po mopu, kterým se chystá podlahu utřít, ale zastavuje mě výmluvným gestem, že jsem tu host.
     Bez problémů přejíždíme Albánskou hranici, tedy přiznám se, měl jsem trošku vítr, protože jsem byl jediný, kdo neměl mezinárodní řidičák, ale myslím, že příště ho nebude mít nikdo. V prvním trošku větším městě za čárou - Gjirokasteru, přepadáme bankomat a vybíráme Leky.
     První noc trávíme na louce hned vedle hlavní cesty. Žádné zajíždění do neznámého terénu. Doprovází nás spousta havěti. Fugase neustále držíme ve střehu hláškami o panáčkujících hadech. Ano, do Fugase se v tomto směru velmi dobře ryje. Při slově had se vždy naježí a zpozorní. Korunu tomu na trajektu nasadila Martina, která měl přednášku o tom, že hadi zdaleka nejsou to nejhorší, co nás v Albánii může potkat.
     9.6. Ráno se opět Doktor na nás snaží přivolat déšť. Takže jsme v panice opustili spacáky nechutně brzo. No a konečně to začalo! Séma nás navedl na začátek trasy do Frasheri. Stojíme u velké mapy na křižovatce rozhodnuti opustit asfalt. Kde se vzal, tu se vzal strážce parku. Ale není to jako u nás, když vidíte strážce parku, je nad slunce jasnější, že se schyluje k problému. Zde strážce přišel s tím, že nám poradí kudy jet, kde je to nejhezčí, jak je trasa dlouhá. Mluví na nás italsky. Do Frasheri je to prý 31km. Cestou míjíme starý mercedes a strejdu na skůtru. A to si říkáme, jak offroudíme. Na konci štreky nás čeká zavřený klášter. Jsem zpocený, jako bych to šel pěšky.
     Do Frasheri to byla taková rozcvička. Další trasa nás vede do městečka Čorovode. Je mi jasné, že Marais by to nenazval offroadem, ale my začínáme počítat pády a škody. 24km kamení a louží se na nás podepisuje. Někdo to nazval "takový češtinářský výlet". "Proč češtinářský ?" "No, čeština má taky sedm pádů." Jsme od bahna a drobné ztráty typu blinkry, zrcátka se nepočítají. Cesta vede krásným kaňonem. Proti se prodírají Italové v offroadech. Na toto setkání má nejživější vzpomínku Séma, který se snažil Italům uhnout tak vehementně, až došlo k rozříznutí nerozříznutelných kevlarových jeansů, jak si kleknul do vlastního zrcátka. Ale koleno celkem přežilo. Taliáni okamžitě vyskočili z aut a v ruce třímali „kosmickou technologii“ - tesa pásku. Tesou opravujeme Sémovy blinkry, konečně jeho motorka začíná vypadat drsněji, né-li přímo chlapácky. O kousek dál stavíme a rovnáme Doktorův padák. Vykoumali jsme, že bude mnohem účinnější přivázat motorku za padák ke stromu a využívat rázové energie cukáním za motorku, než do padáku klovat kladívkem. A jak vidět, v praxi se to osvědčilo. Do Čorovode přijíždíme vyhládlí jak vlci. Tankujeme a pumpař si oblíbil, no koho jiného, než mě. Zřejmě kvůli mé „vynikající“ ruštině. Nepřejte si vědět, kolik let jsem se jí učil, aniž by to na mě zanechalo následky. Vyzvídá, čím se živím a předvádí mi, jak si přivydělává balením cigaret. Je vidět, že má naprosto profesionální grif. Od benzínky se přesouváme do „hotelu“, tedy řekněme restaurace s teráskou. Vychází postarší servírka, myslím že i kuchařka v jedné osobě. Ve tváři rozpaky, vypadá to, že 9 hostů pohromadě tam ještě neměla. Hned na úvod nám sděluje, že nám udělá jen bifteky. No jasně, bifteky nás neurazí!!! Tedy samozřejmě až na Tlusťu, který si místo masa poroučí dvojitou porci hranolků. No a hned se setkáváme s takovým Albánským specifikem, na které si budeme muset urychleně zvyknout.“ Ano“ se zde řekne „PO“ . Na tom by nebylo nic zvláštního, ale „NE“ se řekne „JO“ . Takže objednávka byla dost rozpačitá. „Dáte si něco k jídlu ?“ „Jo.“ „A k pití ?“ „Jo.“ „A proč jste sem přišli ???“ Nedorozumění se brzy vysvětlilo a zanedlouho už nosí flákotu na stůl. Tedy, bifteky v pravém slova smyslu to nejsou, zde takto nazývají klasické vepřové přírodňáčky, ale když je hlad i vepř je dobrý. Další překvapení přichází v okamžiku, kdy má dojít k placení. Na papírek nám napsala sumu, kterou když si přepočítáme, tak kromě toho, že se nám protočily panenky, zjišťujeme, že takovou hotovostí ani nedisponujeme. „To musí jít o nějaký omyl! Napište nám to v eurech.“ Uff, tak to je hned jiná. Až po návratu jsem vygooglil potvrzení mé domněnky, že někteří Albánci počítají v jiné, starší měně, která má o jednu nulu navíc.
     Pokračujeme do městečka Berat. Zde jsem zažil něco, co ještě nikdy předtím. Poprvé v životě pravé, nefalšované zemětřesení. Sedíme na terase kavárny a lijeme si do hlavy kolu a různé místní limonády a najednou jakoby těsně kolem nás projel neviditelný kamion. S betonovou terasou to zacloumalo, jako by byla z tenkých dřevěných latěk, ozvala se dutá rána, jak ten neviditelný kamion vlétl do výmolu. Koukáme na sebe dost nechápavě na rozdíl od vyloženě zděšené servírky, která nám gestikulací a výrazem nedává pochyb o tom, k čemu právě došlo.
     Cestou z Beratu udělal Doktor docela malinkou dírku do gumy. Ani malíček se do ní nevejde. Hořce lituje, stejně jako před lety já, že naletěl klamavé reklamě na ultraseal. To má z toho, že jezdí po asfaltu ?. Místo na přechrápání nacházíme opět poblíž hlavní silnice u téměř vyschlé bažiny plné skřehotajících žab. 10.6. Tentokrát ranní déšť a bouřku přivolal Wiskin. Na rozdíl od Doktora s opačným úmyslem, takže jsme dnes vstávali extrémně pozdě. Probudili jsme se v 7:30, ale pak jsme hodinku čekali, až se sprška přežene. Všichni vyjíždíme od našeho skřehotajícího nocležiště, až na Ifa, který předstírá závadu na svém motocyklu. Motorka ne a ne chytit. Až přišel, tuším že, Wiskin, který pronesl kouzelné zaklínadlo a brrrrm, blátostroj naskočil.
     Séma dnes plánuje trasu vyschlým řečištěm řeky Devoli. Chvíli uháníme po asfaltu, až přijíždíme k přehradě. Tedy abych to upřesnil, k hrázi. O tom, že je zde přehrada nás informuje pouze cedule a mapa. Jinak zde vidíme louky a uprostřed polovyschlý potůček. Na vzdáleném konci hráze je vysoká věž, o jejímž významu se můžeme pouze dohadovat, snad budoucí ovládání stavidla. Kaňon řeky Devoli je naprostá romanťárna, terén přiměřené obtížnosti a neustále je na co koukat. Čím více jedeme proti proudu, tím se kaňon zužuje, říčka se klikatí a skály jsou stále strmější, až je cesta ve skále přímo vytesána. Dnešní trasa: Cerrik, Gramsh, Maliq, Pogradec. Ale ono je to úplně jedno, jakými vesnicemi či městy projíždíte, protože ceduli s názvem byste čekali marně. Na cestu je vždy potřeba se zeptat. A jakou řečí se zeptat, to Vám nejlépe prozradí Wiskin. Dnes totiž Wiskin, vědom si toho, že není důležitý jazyk, ale důraz a intonace při výslovnosti, vymyslel zcela univerzální slovo. „Hadrbendr“. Ano, tímto slovem, jak se později ukázalo, se můžete nejen doptat na cestu či vzdálenost k cíli, ale lze ho použít při jakékoli příležitosti. Je spousta slov, která můžete použít současně jako otázku i jako odpověď, ale pouze „hadrbendr“ se dá použít i v případě, že cítíte, že se potřebujete vyjádřit k danému tématu a momentálně prostě nemáte co říct.
      Přijíždíme do města Pogradec. Na první pohled je jasné, že toto město je lázeňské a zcela luxusní. Pogradec se nachází na břehu Ohridského jezera poblíž Makedonské hranice. Séma a já jsme velvysláni jako průzkumná dvojice, za účelem nalezení rybí restaurace, kde by se údajně měl servírovat endemický druh pstruha, který se vyskytuje pouze v Ohridském jezeře a na Makedonské straně je samozřejmě přísně chráněným druhem. Naštěstí pro tento druh jsme restauraci nenašli. Zatímco my hledali zmíněnou raritu, ostatní našli restauraci, kde na stěnách visely obrázky Prahy. Majitel okamžitě odeslal pomocníka kamsi, který se zanedlouho vrátil s pánem, který uměl velmi dobře česky. Dozvídáme se, že se jedná o známého divadelního režiséra Tomi Mato. Pan Tomi Mato studoval v padesátých letech (1952-58 ) v Praze DAMU za éry Rudolfa Hrušínského, R. Jelínka a J. Bohdalové. Do dnešního dne čte české knihy, aby si udržel jazykové znalosti. Této informace využívám a dávám mu cestopis o Albánii od našeho kamaráda Béby, aby viděl jak Albánii vnímáme my. Pořizujeme skupinové foto a slibujeme, že fotku pošleme i panu Mato. Odpověď na otázku adresy nám lehce bere dech: „Napište: Tomi Mato, Pogradec.“ „Určitě to přijde, tady mě zná každý.“ Rozebíráme to, jestli by nestačilo napsat Tomi Mato, Albánie….?.
     Po této kulturní vložce se cestou k makedonské hranici stavujeme na břehu jezera v restauraci, kde obsazujeme venkovní terasu. Jako obvykle nás provází přeskupování stolů a židlí, následně s příchodem drobného deštíku i seskupení deštníků. Obsluze nejen, že to nevadí, ale vydatně nám pomáhá, ostatně jako všude, kam jsme zatím takto vtrhli vždy jak velká voda. Přeci jen, když už jsme takto natěšeni na toho pstruha, dopřáváme si se Sémou výborného pstruha klasického. Ve 21:00 překračujeme hranici do Makedonie a po ujetí pár set metrů se naskýtá krásné místo na přespání. Příjezdová cesta k vinici. Ignorujeme to, že jsme vyzrazeni hlídacími pávy, kteří vydávají hlasité skřeky. No, nedalo to na sebe dlouho čekat. Ve 22:30 přicházejí 2 celníci. Na první pohled bylo jasné, že jsou celníci rádi, že vykážou činnost. Informují nás, že se nacházíme na samé hranici. „ Kolik vás je?“, ptá se celník. „Devět.“ chvíli počítá…. „ já vás vidím 8, ale 9 motorek?!“ No, on si Staušín odskočil, ale raději se tam nechoďte dívat, on je poslední, kdo tam šel… a přeci jenom už je tma…“ Wiskin se ujal role vyjednavače, neboť ho celou cestu nabádáme, aby mužům zákona na přivítanou řekl: „ ich bin takypolicajt“. Celníci posbírali pasy a postupně si nás předvolávají k jednotlivým strojům a zapisují. Pak někoho napadlo, že to na ně zkusíme se slivovicí… A ono to zabralo… Takže po hodinovém pikniku mizí ve švestkovém oparu a my jdeme nerušeně spát.
      11.6. Probouzíme se na vinici a světe div se – neprší. Na této straně Ohridského jezera je samý asfalt. A vypadá to, že dnešní den bude věnován exkurzím po benzinových pumpách a pneuservisech. Nutno podotknout, že na Makedonské straně jezera není nic zajímavého, tak se urychleně vracíme zpět do Albánie. Samozřejmě z druhé strany. Poobědvali jsme v Librahzd, panebože jak se tohle vyslovuje? A Séma najel na další plánovanou offroad trasu. Ovšem v tom okamžiku začalo pršet. Hodně pršet. Slovo peklo začalo mít zcela konkrétnější podobu. Prohrabali jsme se kolem bagru, který likvidoval následky sesuvu. Červené jílovité bahno klouže až to hezké není a z pod některých helem se řinou nereprodukovatelné výrazy. Najednou, kde se vzala tu se vzala uprostřed pustých hor osamocená benzínka. No, zas tak osamocená nebyla. Okolo benzínky se motalo asi 15 místních mládežníků, kteří se samozřejmě hned s námi začali fotit u motorek. Pak nám ukazují svůj trumf – náklaďák se sklápěčkou. Doktor se hrne do kabiny, vypadá to, že by si s tím rád popojel, ale zastavuje ho Fugasovo varování: „Doktore, uvědom si, že když se svezeš, budeš jim muset půjčit svého Caponorda!“ V tu chvíli Doktor poslušně slezl z kabiny a nechali jsme raději mládež koštnout naší slivovice.
      Déšť ještě více houstne, takže spaní stavíme za hustého lijáku na krásné travnaté louce, čemuž předcházelo drobné zápolení s výjezdem. Když jsem viděl, jak ostatní bojují s blátivou skorocestou, rozhodl jsem se, že je všechny přelstím a pohodlně vyjedu loukou. Ale to jsem si naběhl! No nic, kluci vytáhli mojí zapadlou motorku a poslušně jsem si to dal, jako ostatní, vyjetým oraništěm.
      12.6. Ráno nás vítá usměvavé sluníčko. Jako by se včera ani neschovalo. Všichni jsou dobře naladěni, až na Wiskina, který svým spacákem dělal hráz, aby na nás v noci neteklo. Jo, spát na kraji má i své drobné nevýhody. Ale v průběhu dne se ukázalo, že jsou mnohem nechutnější záležitosti, než mokrý spacák. Své by o tom mohli vyprávět Fugas a Séma. Ukládat Coca colu do hliníkových „pizzabeden“ se ukázalo jako nepříliš dobrý nápad. Séma vytáhl spacák nacucaný dvěma litry Coly a navrch ozdobený granulemi Nescafé. A vůbec mu to, na rozdíl od nás, nepřišlo komické… Aby to těm dvěma nepřišlo líto, přidal se Doktor s rozmetaným gulášem v boční tašce, jako následek efektního zastavení u rakouských offroaďáků. Vypadá to vskutku nechutně. Není třeba příliš bujné představivosti, aby se člověk dovtípil, co se v bočáku událo. Doktor nás podezíravě sleduje, jestli někdo náhodou jeho bočák nepoužil k jiným účelům.
      Asi jsme vjeli do špatné oblasti, létají po nás kameny. Fugas zrcátko, Tlusťa loket, Staušín pr… Je to jako u nás , když kluci házejí kameny na vlak, prostě proto, že je to pohybující se cíl.
     13.6. Přechrápli jsme v něčem, co připomíná kamenolom. Cituji hesla z deníčku: Ráno lehce kufrujeme. Místní endurista nám ukázal cestu k dálnici a odmítl nabízenou odměnu. Ifovi odchází elektrika, což opravujeme na benzínce. Na stěně benzínky sedí můra, která je o hodně větší než vrabec. Až do oběda cesta nic moc, až na desetiminutovou zastávku u potůčku. Ty prasata motorkářský se vůbec nemyjí, krom Staušína! Odpoledne krásná cesta kolem řeky/přehrady Liqueny Fierze.
     Právě ve Fierze máme na ráno plánováno nalodění na trajekt, který nás sveze po této sladkovodní nádrži. Přístav tvoří dřevěná bouda s verandou a dva plechové škopky bez mola. Majitel boudy, která slouží jako místní putyka je velmi komunikativní a učenlivý. Chtěl naučit něco česky, tak jsme ho naučili: „Dobrý den, kozy ven“. Před půlnocí nás zanechává svému osudu. „Kluci, vyspěte se tady na verandě, kdybyste měli žízeň, pivo je v lednici. Dobrou noc“
     14.6. Probouzíme se na verandě. Okolo už se chystají auta k nalodění. Platíme útratu a hurá na Jezercu X. Tak se totiž jmenuje naše loď. Není úplně jasné, jestli ty náklaďáčky vezou harampádí do sběru, nebo jestli je to jejich celý rodinný majetek, ale náklad je opravdu různorodý: blatníky z defendra, kus nápravy z náklaďáku, dvě pokroucená kola a jedna slepice. Nalodili jsme se a jsme připraveni k vyplutí. Co se pak stalo, mi vyrazilo dech! Z podpalubí vylezl strojník a do toho krásného čistého jezera vylil kýbl černého oleje, pak ještě následovalo několik mastných nacucaných hadrů! Tito lidé si absolutně neváží své přírody. Že cestou potkáváme skládky, kde se jim to zrovna hodí, na to jsme si už zvykli, ale olej do čistého jezera to je na mě moc silné kafe. Později po návratu jsem se dočetl na webu balsanek.com , že ani vysokoškolsky vzdělaní Albánci nemají základní ponětí o ekologii a nechápou, proč by se měli k přírodě chovat jinak.
      Cca dvouhodinová plavba stála za to. Neustále jsem číhal, jestli se za vápencovou skálou nemihne Vinetou. Takový přístav, jaký nás čekal v místě vylodění jsem snad ještě neviděl. Malý plácek spojený s okolním světem tunelem. Je to jako když vjíždíte do jiného světa. Na konci tunelu nás přivítal totálně shořelý kamion. Jak jsem se později dozvěděl, jednalo se o technický doprovod italské posádky, která zde týden před námi jela motorallye. Při vyjíždění z tunelu zavadili o elektrické vedení a kamion okamžitě vzplál. V útrobách vraku jsou vidět torza motorek, náhradních dílů a v neposlední řadě slušné množství pivních sudů. Taková škoda!
      Séma nás seznamuje s dnešní trasou. Podle Bébova cestopisu se jedná o trasu lehkou až středně těžší. Cestou se stavujeme na koupačku v čisté říčce. Kdosi hlásí, že se v říčce koupe i had. Ale na tyto vtípky už neskočí ani Fugas. A jéje, on to není vtípek. Po dalším postupu zjišťujeme, že Béba má trošku jiná měřítka. Trasa je na hranici technických možností našich strojů i našich jezdeckých schopností. Provází nás množství pádů a pochroumaných kufrů. I já jsem na hranici svých sil, tak lobuji pro zakempování, abych nepoložil. Naše fyzické vysílení se odráží i do psychické stránky, vznikají drobné rozmíšky mezi Sémou a Wiskinem. Resuscituji svého Serjožu ( starý Ruský benzínový vařič – pozn. pro nezasvěcené) a vědom si toho, že jsem pod dohledem většího množství dobrovolných hasičů, snažím se založit požár při vaření polívky. Zatímco ostatní škrtnou sirkou u svého plynového vařiče a prostě uvaří vodu, já foukám do nádržky s benzínem, čistím trysku, vyměňuji těsnění, rozebírám a opět čistím, dolívám benzín, … Ale z takové yum yumky, pak máte daleko větší radost a kromě utišení hladu i pocit vítězství ducha nad hmotou. Vytahuji pánvičku, která mi celou cestu neskutečně překáží. Kterou proklínám při každém prohrabávání svého lodního (pardon v tomto případě motorkového) vaku. A to vše jen proto, abych mohl sám sobě nalhat, že ji nevezu zbytečně ?. Co je pro mě z profesního hlediska zarážející, že v pustině uprostřed hor je všude plný GSM signál. Tady bych ho opravdu nečekal.
     Uléhám a vzpomínám jak Séma před půl rokem, poté co si Fugas pořídil zánovního V Stroma, tvrdil, jak je to hezká motorka a že by si takovou také rád pořídil. Ale po dnešním dni ho tento názor definitivně opustil. V Strom se ukázal svým nízkým podvozkem v terénu nepoužitelný. Trpěl jak Fugas, tak V Strom.
     15.6. Po snídani opět stoupáme do vápencových hor. Z výšek kolem 2.000 metrů na nás shlížejí mapy sněhu. Pomalu se přibližujeme do Shkoderu a k Černohorské hranici. 15 km před Černou Horou stavíme u benzinky. Vypadá to, že od teď už uvidíme jen asfalt. Ale pozor!, změna plánu. Séma zavelel po šotolině do kaňonu řeky Cem. Nádherné rozloučení s Albánským offíkem. Do Monte Negra vjíždíme celnicí jak vystřiženou z filmu Tři veteráni. Na Albánské straně se s námi bez problémů loučí usměvavý celník, na straně Černé hory nás zamračený komisní celník nechává vykysat pěkně dlouho. Bere si od nás pasy po jednom a zřejmě si je do budky chodí obkreslovat, protože se s každým pasem vrací po 20 minutách. V pozdních nočních hodinách vyhledáváme ležení na plácku vedle silnice. Vyrušili jsme zde parkující auto se zapocenými okny, … sorry střídáme.
     16.6. Už potřetí za tento výlet se naloďujeme na trajekt. Jestli se tomu tedy trajekt vůbec dá říkat. Já bych to nazval převozník. Tímto jsme si ušetřili asi 30 km přes Kotorský záliv. Cestu po asfaltu nemá cenu popisovat, až na tu příhodu, kdy se Séma málem pral. Projíždíme jakési Černohorské město, když znenadání z protisměru vystartuje auto, kterému se zřejmě zdálo, že na odbočení čeká už moc dlouho a vjíždí Sémovi přímo do cesty, čímž ho donutil k prudkému brždění. Sému to přirozeně nakrklo, takže na něj zatroubil. Černohorec, místo aby mávnul jako že sorry, nebo to prostě nechal být, použil gesto typické pro České politiky (že pane Topolánku ? ). To ovšem Sému nenechalo klidným, odbočil za drzým řidičem a jal se mu vysvětlovat, co si o něm myslí. Kromě Sémy samozřejmě zaparkovalo i dalších 8 motorek, takže místní obyvatelstvo po právu očekávalo, že se strhne mela. I řidič se jal vysvětlovat Sémovi, co si o něm myslí, ale z Černohorštiny bylo rozumět jen mezinárodním výrazům. Mezi Sému a řidiče se staví Doktor připravený je od sebe odtrhnout, až dojde na přímou výměnu názorů. Černohorec se chová dost nepříčetně, čemuž trošku napomohlo, jak o jeho kalhoty Séma otřel svůj ošpuntovaný vzorek. Poslední kapka pro Černohorce byla, když Séma vytáhl foťák a začal si fotit jeho auto i řidiče samotného. Napřáhl se, ale v tu chvíli jsme všichni do jednoho seskočili z motorek, takže zase couvl a začal vyjednávat. Buď si uvědomil, že přestřelil, nebo pochopil, že čelí přesile, každopádně otočil a nabídl Sémovi, že ho pozve na pivo. Séma samozřejmě pivo odmítl , ale vzal to jako pokus o smír.
      Na večeři stavíme v Primoštenu. To ještě netuším, že špagety s mušlemi se ze mě budou chtít ráno dostat všemi směry. Za zmínku stojí, jak nám vrchní slíbil, že je možno platit kartou, načež po jídle vyjel souhrnný účet a tvrdil, že ho nelze platit kartou jednotlivě. Povolil, až když viděl, že ze mě jiným způsobem kunu nevymáčkne…
      If našel bezprizorně vyhlížející kemp. Kde svým příjezdem a chováním Východních Němců, budíme jediného obyvatele, jakéhosi Rakušáka. Ráno se na nás Rakušák usmívá, protože zjistil, že jsme sice hluční, ale jinak neškodní. Protože nikde nevidíme žádný personál, opouštíme kemp po česku. Ještě někdo přišel s návrhem, že bychom mohli zavolat na číslo, které viselo u vchodu a říct, že jsme nechali každý deset éček u toho Rakušáka ?.
      17.6. Cesta podél pobřeží je exkurzí po zaplivaných zaprášených benzinkách. Stojíme každou chvilku, takhle se cestovat nedá. Zase prší. Fujtajbl. Dnešní den končíme v nám dobře známém kempu Bovec, odkud jsme loni pořádali výpravu na Sávu Bohinjku, Prisojnik a Soču.
      18.6. Hnusně prší. Doktor se těší domů. Doktor se moc těší domů. Hodně prší. Doktor už chce být doma. V Rakousku Tlusťa opravuje zbytky své motorky. Zkusili jste někdy něco opravovat pod sprchou? Zkuste si to, jinak nepochopíte, o čem píšu. „Indiáne nakopni mi to,“ říká Tlusťa. Přistupuji zleva k jeho Dorotce a mohutně šlápnu. V tom se ozvala rána jak z děla! Dorotku, jako projektil, opustila půlmetrová vnitřní část výfuku, prolétla nízko nad zemí kolem projíždějícího auta, přelétla silnici a zapíchla se do protější strany příkopu. Nakonec Wiskin přemluvil Dorotku, aby přeci jen jela dál. K Českým hranicím už je to jen pár kilometrů, pak už ji můžeme odnést na poštu a poslat balíkem. Zajímavé, že se Tlusťa tomuto návrhu nesměje. Doktor nervózně přešlapuje na hraniční čáře a všechny informuje, že jede DOMŮ!!! Věnovat se vlastní ženě. Tady se trháme, my co se domů zas tak příliš netěšíme, se jdeme nadlábnout do Vyšáku a pak za vytrvalého deště …. Do Podolí, do lékárny,….

Zvláštní poděkování:

Sémovi za bezvadnou přípravu tras
Doktorovi za přípravu strojů
Ifovi za tlumočnické služby
Hasičovi za bankovní služby
Wiskinovi za servis vraků
Fugasovi za transportní služby
Staušínovi za sbírání odpadlíků a kameramanské služby
Tlusťovi za boj proti trudomyslnosti