Na západním pořeží Sicílie se krčí několik malých ostrůvků, které jsme se rozhodli "objevit".
Tentokrát vyrážíme se složení H.M.A.T. tedy Honza, Markéta, Andy a Tomáš. Jeden z hlavních argumentů,
který hovořil pro návštěvu těchto ostrůvků, je v dostupnosti na člunu ( gumáku ).
Cestou na Sicílii jsme se nejprve zastavili na jihu Neapolského zálivu, abychom navštívili známou Modrou jeskyni
na ostrově Capri. Modrá jeskyně však byla vytížena na 200%, takže jsme se spokojili se zběžným přivítáním s mořem
a nacvičili si spouštění člunu do vody.
Při vstupu na Sicilskou půdu jsem si všiml 3 zásadních rozdílů oproti naší poslední návštěvě: 1) u nástupu
na trajekt zmizeli otrapové co se snažili vymámit bakšišné 2) pravděpodobně všem Siciliánům zarezly v autech klaksony.
Klasické tůtnutí je slyšet už jen sporadicky a přestalo platit pravidlo, kdo nemá klakson, jako by nebyl.
3) více jak polovina motorkářů začala používat helmy.
První naše kroky vedly do Milazza, odkud jsme v minulých letech vyráželi na Liparské ostrovy. Přiznávám,
že jsme sem zamířili nejen kvůli známému prostředí, ale i díky jedné dobré pizzerii.
Poslední srpnový týden a Milazzo téměř bez turistů. Voda 26-27 stupňů. Ideální počasí na vodní lyžování. Tedy lyžujeme
jako o život. Co se týče potápění v okolí Milazza, řekl bych nezajímavé. Moře připravilo Honzovi první zkoušku
připravenosti, kdy při otočení klíčku, se namísto zařehtání 40 koní rozhostilo ledové ticho. Ovšem, protože Honza
dával při montáži docela pozor, povedlo se vyzkratováním správných drátů, nastartovat a zachránit nás před potupným
pádlováním.
Z Milazza jsme se vydali západním směrem a se zastávkou v Cefalu se dostali až do samotného srdce Sicílie do
Palerma. Čekal jsem, že uvidím mafiána na každém kroku. Zatím však takový ..., řekl bych,... Žižkov. Se svojí
atmosférou a rytmem. Pán, koukající z okna přes čtyřproudou silnici, nám ukázal, že se ženeme do slepé uličky.
Jízda Tranzitem s vlekem úzkými uličkami Palerma připomínala jízdu zručnosti.
Se zastávkou ve vysoko položeném městečku Erice, kde se dámská část výpravy rozplývala nad historickými
památkami ( pánská část výpravy se zase rozplývala v kafetérii), jsme se dostali do městečka s takovým trapným
jménem... Trapani. Celým městem vede široká hlavní třída zakončená velkým přístavem, kde je pohodlný sjezd do vody.
Odsud je to necelých 10 nm k ostrovu Levanzo. Jednomu z ostrovů, které jsme se rozhodli "objevit". Při mírných vlnách
je to záležitost asi půl hodiny. Ruka osudu nás navedla přímočaře na nejhezčí místo vhodné k černému táboření. Spaní
pod borovicemi lehce ztrpčovali komáři, ale ze zkušenosti musím říct, že mohlo být hůř. Tedy ne všichni jsou téhož
názoru...
Následující den po našem příjezdu na Levanzo nás překvapilo, že plážička v naší zátoce je téměř prázdná a ve vodě se
nikdo nekoupe, ačkoli je sobota, tudíž den, kdy si všichni víkenďáci užívají volna u vody. První, kdo zjistil pravý
důvod vylidnění, byl Honza. Já to na vlastí kůži poznal vzápětí, když jsem se snažil zaplavat k ukotvenému člunu. V
půlce cesty najednou prásk, jako by mě někdo přetáhl bičem přes rameno. Medůzy. Večerní silný vítr nahnal hejno medůz
ke břehu a to způsobilo vylidnění pláže. Přestože mám na rameni památku dodnes, byl jsem celkem rád za přítomnost medůz,
protože jsou velice fotogenické a ochotně pózují před objektivem.
Předpokládal jsem, že potápěčský terén zde bude stejný, jako na Liparských ostrovech. Není tomu tak. Dno zde nespadá
příliš prudce, viditelnost se pohybuje okolo 30m. Teplotní zlom - termoklína kolem 20m, se dal přežít i v krátkém
neoprénu.
Třetí den našeho pobytu jsme byli taktně upozorněni, že zde není kemp. Zaveleli jsme k přesunu na vedlejší ostrov v
okamžiku, kdy nad severozápadním obzorem visely zlověstné olověné mraky a od jihu se pomalu přibližovala clona kolmo
stojící vody, která však neměla tak zlověstnou barvu. Ostrov Favignana jsme objížděli proti směru hodinových ručiček
a hledali vhodné místo pro náš další pobyt. K zakotvení jsme byli přinuceni již zmiňovanou kolmou vodní stěnou
doprovázenou hromy a blesky. Ze skal se lily potoky vody a my si blahořečili, že máme na sobě neopreny. Pouze Andy
si stěžovala, že nemá po ruce šampon, což bleskurychle napravil Honza, který jako jediný, neměl před blesky ve slané
vodě respekt a pro šampon zaplaval. Báječně jsme se vysprchovali v přírodní sprše a v neoprenech se smáli turistům
ukrývajícím se pod skalními převisy. Jaké nádherné místo jsme našli, jsme zjistili hned po krátké bouřce. Skály byly
provrtány velkými tunely, respektive místnostmi a tvořily celé skalní město. V průvodci jsme se bohužel o tomto místě
moc nedozvěděli, takže ani zde nemůžu kromě fotek poskytnou bližší informace.
Následující den jsme uskutečnili ponor podél kolmých skal padajících do hloubky cca 15m. V okamžiku, kdy jsem klesl ke
dnu, zjistil jsem, že mi kotva padla doprostřed amforového pole. Nádhera. Bohužel ani jedna amfora nebyla celá a celý
ponor byl ve znamení boje s proudem. Našly se i takové střepy, které měly hrdlo a obě uši. Jak už to tak bývá,
takovéto objevy se obvykle vyskytnou když nemám k dispozici foťák. Nebo možná právě proto. A tak nezbývá, než se
do těchto končin podívat ještě jednou.
Samotný návrat do všedních starostí vedl, jako obvykle, přes soutěsku Alcantara, kde jsme bojovali s vodním živlem.
Tedy sladkovodním živlem a pěkně ledovým. Ještěže máme ty neoprény, hahaha.
